Je v Česku pár PR agentur, co mají v oblibě věc, které říkají „vícezdrojová tisková zpráva“ nebo „media journal„. Jde o souhrn „citací“ z více firem, kde není jasné, která z nich je vlastně zadavatelem. Což znamená i to, že zadavatel nebývá uveden ani v doprovodném e-mailu. Což je jedná z těch zásadních věcí, kterou by PR agentura měla velmi pečlivě dodržovat. Čas od času to dokonce doprovází to, že citování vůbec nevědí, že někde byli uvedení.
Nejde přitom o situaci, kdy tisková zpráva pochází od více subjektů (Jak rozesílat tiskovou zprávu, na které se podílí více subjektů?). Skutečně to funguje tak, že pro jednoho klienta PR agentura stvoří tiskovou zprávu vypadajícího jako slohový útvar spojující citace několika firem. Poznat která je ta hlavní tam možné není a v tiskové zprávě zcela chybí boilerplate, tedy důležité určení původce (Boilerplate? Každá tisková zpráva i sdělení musí obsahovat určení původce)
Na vyžádání většinou odesílající PR člověk sdělí pro jakého klienta to bylo vyhotoveno, ale běžné je i setkávání se s odmítavým chováním a tajnostmi.
Pro novináře je „vícezdrojová tisková zpráva“ v praxi jenom velmi obtížně použitelná v dodané podobě. Nemají jistotu o původu citaci a nemají ani svolení citovaných k použití toho co (teoreticky) řekli. Samotná tisková zpráva navíc skrývá zadavatele, takže je sama o sobě nedůvěryhodnou a podezřelou – k skrývání totiž není jiný důvod než snaha manipulovat.
Jedna z oblíbených výmluv PR agentur v tomto směru paradoxně je, že „novinář přece potřebuje více zdrojů„. Skutečnost je ta, že „vícezdrojová tisková zpráva“ má stále pouze jeden zdroj a tím je PR agentura. A protože jde o práci PR agentury, je nutné ke všemu přistupovat obezřetně a další zdroje (a ověřování) si musí novinář zajistit nezávisle.